Tento týden schválila vláda změnu v občanském zákoníku, která jasně říká, že tělesné tresty na dětech nemají v naší společnosti místo. Dítě není majetek, věc. Je to lidská bytost, která má právo na úctu, bezpečí a respekt.
Tohle rozhodnutí podle mě odráží i určitý společenský posun.
Stále více lidí si uvědomuje, že zraňování dětí – ať už fyzické nebo psychické – není zdravou součástí výchovy. A to ani té rodičovské.

A jak je to ve školách?
Zbavili jsme se už všech „dinosaurů“? Dokážeme opravdu zaručit, že se v našich třídách, šatnách, sborovnách nedějí věci, které by nám dnes už neměly projít?

Věřím, že většina učitelů dělá svou práci srdcem.
Ale zároveň vím, že stále existují situace, kdy se dějí věci, které by se dít neměly – a nesmějí.

Slova, která bolí

Slova mohou ublížit. Mají sílu.
První dohoda Toltéků říká: Nehřešte slovem. Be impeccable with your words.

Jsou slova, která zůstanou v paměti dítěte klidně celý život, a ještě dlouho můžou být jeho vnitřním hlasem, který mu ubližuje a bere sebevědomí.

Slova jako:
„Tenhle boj nikdy nevyhraješ, já mám na tebe zbraně.“
„Myslíš úchylně.“
„Jsi spratek.“
„Lžeš!“
„Jste nejzlobivější třída.“
„Na to vážně nemáš.“
…sprosté nadávky…

Jsou to slova, která znevažují, shazují a zraňují.
Slova, která dítěti dávají najevo, že není dost dobré, že nemá šanci, že je „špatné“.
Je to neprofesionální a je to zneužití moci, které bolí.

Ruce, které ubližují

Škola není místo, kde se řeší konflikty silou.
Dítě, které je ve školní šatně uchopeno za ramena a doslova „vystrčeno ven“, si takovou zkušenost nese s sebou.

A jiný případ? Dítě, které ve vzteku skončí na zemi, a dospělý na něj doslova nalehne, „zpacifikuje ho“, aby ho uklidnil.
Takový fyzický zásah není ve škole přijatelný – není to ochrana, je to mocenský akt.

A co je horší – místo aby se takový učitel zastyděl a zreflektoval situaci, ještě celou „akci“ demonstrativně předvádí svým žákům na jiném dítěti.

To je nepřípustné. Děti nejsou figuríny. Nejsou tréninkové pomůcky.
Předvádět na nich „zásahy“ je něco, co do školy nepatří.

Co to v nich zanechá? A co třeba facka? Tažení přes celou třídu ven na chodbu, tahání za uši, za vlasy?
A ono se to stále děje. Vážně.

Představte si, že by se to stalo vašemu dítěti – chtěli byste to? I kdyby třeba zlobilo?

Každý z nás někdy chybujeme. Ale je rozdíl mezi chybou a chováním, které se stává vzorcem.
A tohle je vzorec, který je potřeba jasně odmítnout.

Takové chování je prostě nepřijatelné.

 

Když emoce zatěžují dítě

Učitel není stroj. Ale právě proto musí umět své emoce zvládat.
Děti nepotřebují vidět dospělého, který křičí, je hysterický, přenáší vlastní napětí na třídu.

Když se dospělý místo klidu a nadhledu stává zdrojem chaosu a napětí, ztrácí svou roli průvodce.
A dítě ztrácí jistotu, že škola je místo, kde se může cítit bezpečně.

To je špatně – a je to jasný signál k odpočinku, dovolené, nebo i změně zaměstnání.

 

Šepoty, které rozlaďují tým

Učitelský sbor je jako orchestr.
A orchestr nemůže hrát dobře, když mezi hudebníky na pozadí zaznívají pomluvy.

Když se místo podpory mezi kolegy šíří kritické poznámky, výčitky, znevážení.
Samozřejmě bez účasti toho, koho se to týká.

„Ona je hrozně neschopná, děti u ní nic neumí.“
„Ten kolega? To je katastrofa.“
„Kdyby nebyla kamarádka s vedením, už tady dávno není.“
„Ta ředitelka nic neřeší.“
„Ty spratci si nic jiného nezaslouží.“

Někdy stačí jedno slovo, aby se narušila důvěra.
A když se k tomu přidají i poznámky o dětech, o jejich „problémovosti“, vzniká atmosféra, která do školy nepatří.

Přitom stačí empatie a otevřená komunikace.

 

Co učiteli nesmí projít

• Zesměšňování, ironie, sarkasmus.
• Nálepky, které formují negativní obraz dítěte – v jeho očích i v očích ostatních.
• Křik, psychický nátlak, vyhrožování.
• Fyzické zásahy, které nejsou nutné pro bezpečí.
• Šíření informací o dětech a kolezích mimo rámec, který je pro práci nezbytný.
• Emoční výlevy, které děti ohrožují místo toho, aby je chránily.

 

Proč o tom píšu

V souvislosti s novelou občanského zákoníku, kdy tělesné tresty a ponižování budou jasně zakázány i rodičům, mě napadlo, že je dobré připomenout, že:

Škola je tu pro děti, ne pro dospělá ega.
Učitel není mocipánem, ale průvodcem.
A některé věci si učitel nikdy dovolit nesmí – ne proto, že by nemohl chybovat, ale proto, že má zodpovědnost za něco křehkého a cenného – za naše-vaše děti.

Proto je potřeba to říct:
Některé věci nesmí prostě projít.