Ač jsem klasická červnová učitelka, tedy někdo, kdo si touto dobou pomalu už nepamatuje svoje jméno, natož co je za den, a tudíž všechny věci dělá v módu „automat“, přepadla mě neodbytná potřeba sdělit vám jednu myšlenku, jedno moje zářijové těšení. (Ano, opravdu myslím zářijové, a ano, opravdu teď v červnu, stejně jako spousta jiných učitelů, už plánuji to, co s dětmi budeme dělat v září…) Těším se na to, až si budeme povídat o jejich největších prázdninových zážitcích, číst si prázdninové deníky, a já u toho uvidím jejich rozzářené pohledy.

A víte, u kterých zážitků jsou oči nejrozzářenější, spouští se ta největší diskuze, a nejvíc se děti předhánějí? V těch v dětských očích „extrémních“…

kdy šly tak dlouho, že už vážně myslely, že jim upadnou nohy,
ujely na kole spoustu kilometrů a do kopce,
kdy se fakt hrozně bály, protože něco chodilo za stanem a navíc je poštípali mravenci,
kdy měly hrozný hlad nebo žízeň, protože chata, kam měly jít na oběd, měla zavřeno a zásoby došly,
kdy vylezly na vysoký strom a nemohly slézt,
nebo kdy musely dojít v úplně promočených botách, protože spadly do potoka a jiné boty nebyly,
kdy si musely samy uvařit na vandru na ohni, umýt se v potoce a jedly fakt „hnusný připálený brambory“, protože všechno ostatní se spálilo úplně
a podobně…

A já z toho mám opravdu radost! Tohle jsou ty zážitky, které naše děti posouvají dál, ukazují, že nejsou lehce rozbitné křehké květinky. To jsou ty zážitky, které pomohou k tomu, že se z nich jednou stanou pevní lidé, kteří se budou umět vypořádat s nepohodou, nenadálými událostmi, stresem a životem vůbec. Uteče to jako voda a za pár let budu potřebovat mít kolem sebe ty pevné lidi, a o pár let později i vy...

Budeme v seniorském věku a budování našeho světa přenecháme našim potomkům. Budeme potřebovat mít kolem sebe právě ty pevné stromy, o které se budeme moci opřít. Ne křehké květinky, které se zlomí pod prvním náznakem nepohody.

Teď právě je čas tuto oporu stavět ve svých dětech, čím budou starší, tím to půjde hůř a hůř. Takže nebojte, děti sice nejsou úplně nerozbitné, ale fakt „z materiálu pevného“ a hlavně tréninkem čím dál tím pevnějšího. Mám to celkem odzkoušené na vlastních „kouscích“. Opravdu při běžném zacházení zvládnou trochu únavy, bolavých nohou, zimy, hladu, strachu (ze tmy třeba) nebo mokra, ale i nudy, kdy si musí najít vlastní zábavu, i když tablet/telefon zrovna fakt není.

Věřte jim a dejte jim příležitost si to zažít, ony vám to pak stokrát vrátí. A jako bonus uvidíte ty jejich rozzářené oči, až budou někomu vyprávět, jaké to bylo hrozné. Na to se vážně už těším 😊

Děkuju, že mi to prostřednictvím vašich dětí umožníte!