Pamatuju si to dodnes. Třikrát týdně diktát. Pondělí, středa, pátek. Krásně pravidelně. Učitelka nám nadiktovala pár vět, my jsme je v tichosti napsali, odevzdali, ona to opravila, oznámkovala a šlo se dál. Někdo bez chyby, jiný měl dvě, další pět. A co jsme si z toho odnesli? No, hlavně to, že někdo umí a někdo ne. Že jedničkář je „chytrý“ a čtyřkař „lempl“. Ale naučil se tehdy někdo skutečně psát? Přemýšlet nad jazykem? Mít radost z toho, že něco tvoří?

Když jsem začal učit, bylo to stejné. Všichni jsme tím prošli. Rodiče dnešních žáků by to tak také chtěli. Za nich to tak bylo, tak to tak asi má být. Takto tomu rozumí. A já rozumím jim a proto musím stále znovu komunikovat, vnášet světlo do porozumění tomu, co pro žáky je dobré a co není.

Zpátky k diktátům. Přemýšlím. Proč vlastně takové diktáty psát? Kdo dnes v běžném životě pracuje způsobem, že mu někdo diktuje a on to zapisuje slovo od slova? Možná sekretářky v minulém století. Ale dnes? A není vlastně celý ten princip nesmyslný?

Poznámka: Slovo „diktát“ zde používáme jako tradiční označení, které si mnozí z nás pamatují ze školních lavic. V současné škole má však své místo pouze v odůvodněných a didakticky promyšlených případech – například jako tematicky smysluplné "poslechové psaní", které podporuje sluchovou analýzu, porozumění textu a následnou práci s jazykem. 

Místo diktátů – čtenářství a pisatelství

U nás ve škole gramatiku neučíme „písemkami diktovaných vět“. Věříme, že nejpřirozenější cesta k jazyku vede skrze čtení a psaní s opravdovým smyslem. Děti čtou knihy, které je baví, sdílí si své čtenářské zážitky, píšou vlastní texty, upravují je, opravují a ladí. V textech, které samy tvoří, hledají gramatické jevy, přemýšlí, co dává smysl a proč. Tím se učí přirozeně a skutečně – ne pod tlakem a pro známku.

 

Školní pravěk, co ještě nevymřel

"Tradiční" diktáty ale nejsou jediným pozůstatkem dinosaurů v našem školství. Tady je pár dalších zkamenělin, které by si zasloužily také vyhynutí:

• Dlouhé výklady u tabule, kde učitel mluví a děti mají hlavně mlčet. Jenže učení nevzniká poslechem, ale aktivní činností, zapojením, otázkami, sdílením.
• Jednotný výklad pro všechny, bez ohledu na různost dětí, jejich potřeby, zájmy, tempo a styl učení.
• Zkoušení před tabulí, které většinou měří spíš míru stresu než porozumění.
• PowerPointové prezentace učitele, které sice působí moderně, ale když jen nahrazují frontální výklad, jsou jen novou podobou starého problému – stále jde o jednosměrný přenos informací bez interakce a aktivního zapojení žáků.
• Opisování textů z tabule, kde hlavním cílem je „neztratit se v řádku“ a mít plný sešit, ne pochopit, co píšu.
• Psaní poznámek na povel, často bez pochopení, proč to dělám, a bez jakékoli reflexe. Dobrý sešit není cíl, ale nástroj – a ten má být přizpůsobený žákovi, ne naopak.
• Mechanické memorování encyklopedických faktů, bez souvislostí, smyslu a přesahu. Když se výuka stane pouhým přenosem dat (např. „Král se narodil v roce XY“), připravujeme děti na minulost, ne na budoucnost.

• Zákazy chodit na záchod, které ignorují důstojnost a tělesné potřeby dětí. Důvěra je základ kultury třídy.
• Zesměšňování chyb a trestání za ně, jako třeba „kule“ za určený počet pravopisných chyb. Chyba není selhání – je to příležitost k učení. Pokud se jí děti bojí, přestávají riskovat, tvořit a myslet.
• Agrese, křik a ponižování – když učitel na děti řve, slovně je shazuje, nálepkuje a stigmatizuje. Takové jednání do školy nepatří. Není to přísnost, která formuje – je to frustrace, která ubližuje.
• A samozřejmě fyzické napadání – ať už mezi dětmi, nebo – bohužel – i ze strany učitele. Jakmile někdo ublíží druhému slovem nebo činem, a škola to přehlíží nebo bagatelizuje, je to zlé. Škola musí být místem, kde je každý v bezpečí – fyzicky i psychicky.

Mýty zakořeněné v generacích

Mnoho rodičů uvedené praktiky obhajuje – protože jiný školní svět nezažili. To, co sami prožili, je pro ně školní „normál“. A tak když vidí něco jiného, mají pocit, že to je špatně. Mají zkrátka jinou zkušenost. Škola ale nepřipravuje děti na minulost, kterou známe my, ale na budoucnost, kterou teprve společně tvoříme. A právě školy mají být místem, kde se naše-vaše děti mohou rozvíjet a my jako profesionálové jim proto nabízíme metody a strategie, které k tomu skutečně vedou – nikoliv stres, biflování, předvádění výkonu a vykopávky uvedené výše. Tolik metod, které jsou ještě ve školách běžné, vlastně dětem ubližuje, dává jim pocity selhání místo pocitu růstu.

Závěr

Učitel dnes už není nějaký přenašeč učiva. Je průvodce. Partner v učení. Inspiruje, nabízí nástroje, provází, je zodpovědný za proces učení, nikoliv za jeho výsledek. Má citlivě vnímat, co dítě potřebuje, a vést ho na jeho cestě – nemusí všechno znát a říkat žákovi, co přesně má dělat.

Možná vás některé věci v tomto textu překvapily. Pravděpodobně jste měli úplně jinou školní zkušenost. Možná s nimi nesouhlasíte. Právě proto vás zvu k zamyšlení: Co je dnes pro děti skutečně důležité? Co je rozvíjí? Co už naopak nefunguje? Co jde proti učení dítěte? V naší-vaší škole na tyto otázky hledáme konkrétní odpovědi, vycházíme z moderních poznatků o učení, z psychologie, neurovědy i dlouholeté praxe. Zkuste nám, profesionálům, důvěřovat, že naše cesta má pro děti skutečný smysl. Děkujeme, že jste partnery na této cestě.