Chyba. Pro mnohé rodiče i děti to slovo zní jako strašák. Ve školním prostředí bývá často spojována s červeně podtrhanými sešity a obavami ze špatných známek. Jenže co kdybychom se na chyby podívali jinak – jako na přirozenou součást učení a růstu? Vždyť už staré přísloví říká, že chybami se člověk učí. Jako ředitel školy se denně setkávám s tím, že děti i dospělí (samozřejmě vč. mě) chybují. A také vidím, jak moc záleží na naší reakci. Chyba nemusí být nepřítel – naopak, může se stát nejlepším učitelem.

Chyba jako příležitost k učení

V přátelské a podporující škole by chyba neměla být trestem, ale odrazovým můstkem k dalšímu učení. Přirozené učení probíhá skrze pokusy a omyly – omyl je vlastně indikátorem toho, že se dítě učí něco nového¹. Když žák udělá chybu a uvědomí si ji, odhalí tím, co ještě nepochopil, a otevírá se prostor pro nové poznání². Proto v naší škole děti za chyby netrestáme pětkami, poznámkami ani výsměchem. Místo toho se ptáme: „Kde se to nepovedlo? Co se z toho dá zjistit nebo naučit?“

Takový přístup pomáhá odbourat strach. Když dítě ví, že chyba není konec světa, ale začátek procesu učení, méně se bojí zkoušet nové věci. Naopak děti, které jsou za každou chybu kárány, se mohou začít bát cokoliv dělat. Bojí se selhání tak moc, že raději neudělají nic³. Takoví žáci sice mohou mít na první pohled „klid“, ale ve skutečnosti je paralyzující strach z chyby připravuje o možnost se zlepšit.

Osobní pohled ředitele: Škola přátelská k dětem i chybám

Vzpomínám si na jednoho malého žáka, který přišel do první třídy v soukromé škole s obrovskou motivací a zvědavostí. Hodně se ptal a také dělal chyby. Chápu, že to pro paní učitelku možná bylo náročné, ale… On se brzy přestal ptát a začal se hlásit méně a méně. Když jsem se ho zeptal proč, sklopil oči: „Já nechci říct něco zase špatně, aby se paní učitelka nezlobila.“ Uvědomil jsem si, že už v tak útlém věku se děti bojí chybovat, protože mají strach z naší reakce. To byl pro mě budíček. Rozhodl jsem se, že chci učitele vést k tomu, že chyba bude brána jako normální součást učení, ne jako důvod k pocitu viny.

Začal jsem proto s učiteli otevřeně mluvit o tom, jak reagujeme na omyly žáků. Dlouhodobě je povzbuzuji, aby dali dětem prostor zkusit řešit úlohy i za cenu možných omylů – a pak si o nich povídat. Tímto přístupem se děti postupně přestávají bát, a naopak se více zapojují. V naší škole jsem při návštěvě ve třetí třídě viděl, že když třeba Sam (říkejme mu tak) špatně vypočítal příklad, paní učitelka si k němu sedla a společně hledali, kde se stala chyba. Bez nějakého vyčítání, laskavě a věcně. Pochopil látku daleko lépe, než kdyby dostal jen strohé “špatně, koukej se to naučit znovu”. Podobných zkušeností máme u nás plnou školu. Děti cítí, že mohou bezpečně zkoušet – a tím se učí rychleji a s větší radostí.

Příběh vynálezce: James Dyson a síla vytrvalosti

Pojďme teď na chvíli ze školních lavic do světa vynálezů. Četl jsem příběh jednoho vynálezce. Možná jméno James Dyson znáte díky bezsáčkovým vysavačům a dalším revolučním spotřebičům. Dnes jeho firma patří k špičkám v technologiích a Dyson sám je jedním z nejúspěšnějších podnikatelů Británie. Jeho cesta k úspěchu ale nebyla přímá – naopak byla dlážděna tisíci omylů a nezdarů.

Dyson v 70. letech vymýšlel nový typ vysavače, který by neztrácel tah kvůli ucpaným sáčkům. Než uspěl, musel postavit přes pět tisíc prototypů své převratné konstrukce. Konkrétně šlo o 5 127 různých návrhů, z nichž 5 126 bylo slepých uliček⁴. Trvalo mu pět let neustálého zkoušení, než přišel na řešení. A to mě na něm fascinovalo. Místo toho, aby to po stovce neúspěchů vzdal, pokračoval dál. Každý nezdar mu prý něco ukázal a posunul ho blíž k cíli. Jak sám později řekl, vůbec mu nevadilo selhávat, protože se z každé chyby dokázal poučit⁵. Nevím, zda bych vydržel pět tisíc pokusů 😊.

Dyson dokonce žertoval, že školáci by snad měli dostávat známky podle počtu chyb, které udělali – protože dítě, které zkouší nové a nezvyklé věci a nebojí se u toho chybovat, je podle něj pravděpodobně kreativnější⁶. Tahle myšlenka mi ve škole rezonuje: chceme děti vést k odvaze zkoušet neznámé, i když to třeba napoprvé nevyjde. Příběh Jamese Dysona ukazuje, že chyba může být hnacím motorem inovace a růstu – kdyby se po prvních pokusech vzdal ze strachu z neúspěchu, svět by dnes možná neznal jeho vynálezy.

Inovace a učení: paralely mezi dílnou a třídou

Co má společného malý školák a špičkový inovátor? Více, než by se mohlo zdát. Dítě, které se učí třeba jezdit na kole, prochází podobným procesem jako vynálezce ladící svůj vynález. Oba potřebují prostor pro omyly, odvahu pokračovat a důvěru okolí, že to má smysl. Když se batole učí chodit, také při tom nesčetněkrát spadne. Žádná maminka tehdy neřekne: „Upadl jsi už tisíckrát, raději to vzdáme,“ naopak dítě trpělivě podporuje dál⁵. Stejně tak my rodiče a učitelé můžeme dopřát starším dětem bezpečné zázemí, kde neúspěch není ostuda. Potom mají odvahu zkoušet nové výzvy – ať už jde o složitý matematický příklad, nebo třeba pokus postavit funkční model sluneční soustavy v šesté třídě.

Naopak pokud dítě vycítí, že chyby se neodpouští, raději nebude riskovat. A bez rizika není učení ani tvoření. Vynálezci jako James Dyson, Thomas Edison nebo třeba vědci při výzkumu nových léků vědí, že cesta k pokroku je vydlážděná pokusy a omyly. Podobně i žák postupně zdokonaluje své dovednosti právě tím, že zkouší různé postupy, naráží na hranice svých znalostí a zase se zlepšuje. To je podstatou konstruktivismu, který je jednou ze strategií naší koncepce.

Proč pozitivně pracovat s chybou: pohled vědy a psychologie

Nejde ale jen o osobní názory nebo inspirativní příběhy – význam pozitivního přístupu k chybám potvrzuje i věda. V oblasti vzdělávání se mluví o konceptu „produktivního selhání“ – zjednodušeně jde o to, že určitá dávka boje a hledání při učení zvyšuje pochopení problému. Výzkumy ukazují, že když děti dostanou šanci řešit úkoly samostatně a mohou při tom i chybovat, nakonec látku pochopí hlouběji, než když dostanou řešení naservírované bez chyby⁶. Jinými slovy, učení metodou pokus-omyl vede k trvalejším znalostem než pasivní přijímání hotových poznatků. Chyba nutí mozek přemýšlet, proč k ní došlo, a jak to udělat jinak – a tím se posilují nervová spojení a skutečné porozumění.

Z psychologického hlediska je také důležité, jak dítě chybu vnímá. Pokud jako potvrzení „já jsem hloupý/neschopný“, snadno ztratí motivaci. Když ale dítě pochopí, že schopnosti nejsou pevně dané a že může růst (tzv. růstové nastavení mysli), začne brát chyby jako výzvy, ze kterých může vyrůst lepší výkon⁶. Naopak fixní nastavení mysli – víra, že inteligence nebo talent jsou neměnné – vede k tomu, že každé selhání bolí dvojnásob, protože ho dítě bere jako důkaz vlastní neschopnosti⁶. Proto je tak důležité vytvářet prostředí, kde chyba neznamená cejch hlupáka, ale přirozený krok na cestě. To má vliv i na vnitřní pohodu dětí: v bezpečném prostředí se snáze učí, mají větší sebedůvěru a nestresují se tím, že „nesmí nic pokazit“.

Závěr: Vydejme se cestou odvahy a učení

Pro vás, milí rodiče, z toho plyne jasná výzva – zkuste doma i ve škole přehodnotit svůj pohled na nezdary. Příště, až vaše dcera přinese špatnou známku z testu nebo syn rozbije sklenici, zkuste se nadechnout a místo kárání se společně zamyslet: Co se z toho dá naučit pro příště? Ukažme dětem, že jejich hodnota nestojí na tom, kolik chyb udělají³. Důležité je, jak se k nim postaví a co si z nich vezmou.

Nakonec, život sám je jedno velké učení se metodou pokus-omyl. Každá chyba může naše děti posílit, pokud ji uchopíme jako lekci. Buďme průvodci, kteří nabídnou lásku a trpělivost i ve chvílích, kdy se nedaří. Vždyť i ten slavný James Dyson začínal jako kluk plný nápadů – a kdyby ho každá nezdařená hračka odradila, možná by nikdy nevynalezl nic převratného. Dejme tedy dětem odvahu objevovat, riskovat a někdy i spadnout, protože jedině tak se naučí znovu zvednout a jít dál. A o to přece jde.

Výzva pro naše rodiče na závěr: Zkuste si dnes večer s dětmi popovídat o nějaké chybě, kterou jste sami v životě udělali a co jste se díky ní naučili. Uvidíte, že i vaše dítě se začne na své vlastní chyby dívat jinýma očima – jako na příležitost, ne jako na ostudu. Inspirujme naše děti k odvaze chybovat, růst a nikdy se nepřestat učit novým věcem.

 

Zdroje:

1.Ivana Málková, pedagožka a kamarádka :-) – Psychologie.cz: Chybovat se smí: „Přirozené učení probíhá nápodobou a chyby jsou jeho nezbytnou součástí.“

2. Perpetuum.cz – Síla chyb: Proč bychom se jich právě ve vzdělávání neměli bát?

3. Andrea Schierová – Strach z chyb děti brzdí… (iGlanc.cz, 16. 9. 2024)

4. James Dyson – citát (Reddit) – „I made 5,127 prototypes... I learned from each one... I don't mind failure... schoolchildren should be marked by the number of failures... The child who... experiences lots of failures... is probably more creative.“

5. Radka Doležalová, koučka – Strach z chyb děti brzdí: Naučte je, jak se z každého neúspěchu ve škole stát silnější a sebevědomější – iGlanc.cz

6. Perpetuum.cz – Síla chyb: Proč bychom se jich právě ve vzdělávání neměli bát? Studie: žáci, kteří si látku zkusili sami (s chybami), ji pochopili hlouběji než ti, kterým vše bylo vysvětleno

7. Perpetuum.cz – Síla chyb: Proč bychom se jich právě ve vzdělávání neměli bát?Nastavení mysli: žák s růstovým mindsetem bere chyby jako příležitost, s fixním jako důkaz neschopnosti

8. Radka Doležalová (iGlanc.cz) – „Dělat chyby je normální a to, že je děláme, neznačí nic o naší hodnotě.“